Naděje a strach

Napsal Jiří Smolík.

Na nedávném firemním akci si jeden kolega povzdechl: Kde jsou ty časy, kdy to stálo za prd, ... tedy on to řekl ještě trochu zemitěji. Všichni souhlasně přitakali a znovu se společně utvrdili v tom, že dnes je všechno špatně. Podobnou náladu vnímám napříč celou společností, církev nevynímaje. Ale co je vlastně špatně? Ano, určitě, když si poslechneme zprávy ze světa, dozvíme se, že támhle se střílí, jinde umírají lidé na epidemii a plocha tropických pralesů se každým dnem zmenšuje. Ale bylo někdy na světě lépe? Svět je již od Adamova pádu vydán marnosti a neodvratně předurčen ke zkáze, aby mohl přijít ten nový lepší, který s nadějí vyhlížíme. Takže očekávat fyzické Boží království na zemi (teď nemyslím scénář poslední doby ze Zjevení) je utopie. Přesto, pokud se podíváme na jakoukoliv část lidských dějin - starověk, středověk, novověk, těžko bychom našli dobu a oblast tak vlídnou jako je ta naše.

Ano, v žádném případě nelze zlehčovat současné utrpení lidí na území Iráku, Ukrajiny, Somálska atd., ale pokud se zájemce ponoří trochu hlouběji do kterékoliv kapitoly lidských dějin, vždy tam najde něco podobného a většinou ještě horšího. Jak říká kazatel: (1:9-10) Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Mění se kulisy, zdokonalují technologie, ale hříšný člověk zůstává stále stejně ztracený. A přesto všechno nám Pán Bůh ve své dobrotě dopřál pár mimořádně velmi dobrých let, které jsme si 3 nezasloužili. A co my na to? Jsme otrávení, vystrašení, skeptičtí a frustrovaní a se strachem hledíme vstříc budoucnosti, která určitě přinese nějakou katastrofu. Neumíme se radovat a být vděční za dnešní dobré, protože nám ho neustále kazí nějaké temné a imaginární zítřejší zlé.

Strach a naděje jsou vlastně dvě velmi podobné věci, pouze s opačným nábojem. Kdo má naději, raduje se i při těžké současnosti výhledem na lepší budoucnost. Kdo má strach, trápí se i v dobré současnosti výhledem na špatný zítřek. Obojí je nehmatatelné, ale zásadně to ovlivňuje lidský život. A mám pocit, že v tom druhém je nyní zabředlá nejen společnost, ale i část církve, která někdy evangelizuje tak, že „maluje na zeď ještě většího čerta“, než tam namalovala moderní média. Ale nemá být právě NADĚJE, to co nás odlišuje od světa? Vždyť my přece věříme v dobrý konec tohohle „příběhu“, i když bude mít ještě hodně zápletek. My věříme, že i když teroristé a zvítězí, ebola se nekontrolovaně rozšíří, ozónová díra se zvětší až na rovník, humanisté ovládnou školství, atd, atd. atd. ... a my zemřeme, že BUDEME ŽÍT! Jestli naše společnost, naše země, naši bližní něco skutečně potřebují, tak je to NADĚJE a nebude-li cítit z nás, tak už nikoho. Tím nemyslím nějakou křečovitou rozjuchanou pózu. Ale pokud vyměníme strach za naději, bude to z nás sálat samo od sebe, jak říká Ježíš: (Mat 5:14) Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.

Kontakt

Sbor
Křestanské společenství Jičín

IČ: 73631175
Jarošovská 225
Holínské Předměstí
Jičín, 506 01