Juvenilní justice - aneb, komu patří děti?!

Napsal Petr Rýgl.

Když jsem poprvé uslyšel o juvenilní justici, vůbec jsem nevěděl, co to je. Příběhy k tomu přidané mi přišly přehnané, neuvěřitelné a odporující zdravému rozumu. Pokud jsem se pokoušel s někým o dané věci mluvit, shovívavé úsměvy mě odkazovaly do sfér propagátorů UFO. Později začaly prosakovat zprávy i do médií a informací přibylo. V současné době dění kolem juvenilní justice není tajemstvím, ale koho se osobně nedotýká, nemá většinou potřebu tyto věci řešit a důvod se o ně zajímat. Rád bych nastínil alespoň několik základních věcí této problematiky.

Proč se o to vůbec zajímat?

Protože pokud se věci budou vyvíjet tak, jak dosud, pak je dost pravděpodobné, že naše děti mohou čelit problémům, o kterých se nám a našim rodičům ani nesnilo.

Proč to vzniklo? Kde se to vzalo?

Mám za to, že tento pohyb je součástí úpadku od křesťanských hodnot a měřítek. Souvisí s tím například homosexualismus, který se snaží homosexuální občany formovat v politické aktivisty a vytváří agresivní tlak na společnost , což vede ke změnám v legislativě a postupné přeměně veřejného mínění. Homosexualita je prý neškodná a naprosto normální, proč by tedy rodinu nemohly tvořit homosexuální a lesbické páry, které si adoptují děti? Sledování pornografie údajně neškodí a mělo by být součástí rané sexuální výchovy. Na pochodu hrdosti homosexuálů v minulém roce, se o svá práva hlásili i pedofilové. Byli čtyři a měli svůj transparent. Ve Francii a Litvě byl v úředních dokumentech vymazán termín otec a matka a nahrazen slovem rodič. Prý kvůli diskriminaci menšin, tedy i homosexuálů, neboť ti by musely do dokumentů uvést dvakrát matka či otec. Přesně, jak doporučuje Evropská komise, která dělení na otce a matku považuje za sexistické.
Ve světle těchto měřítek je dohled úřadů a státu na to, aby nebyly diskriminovány menšiny a nikomu nebylo křivděno, „oprávněný“. Přičemž paradoxy zůstávají. Například nenarozené děti a děti nevyléčitelně nemocné (Belgický senát rozšířil zákon o eutanazii i na nevyléčitelně nemocné děti) této péči nepodléhají.

Zvykáme si. Pomalu, ale jistě.

Jako dítě jsem mnohokrát dostal na zadek vařečkou. Neumřel jsem na to a jako dospělý uznávám, že jsem si to zasloužil. Když byl někdo homosexuál, tak se tím nechlubil, rozvod byl ostuda a žít na psí knížku bylo divné. Když se na ulici rozsvěcely lampy, tak byl čas jít domů a z toho, že nás přepadne úchyl, jsme strach neměli.

Pomalu si zvykáme na změny. Na to, že se vším musíme na úřad, že na všechno se dohlíží ve jménu našeho dobra. Budeme to tak vnímat i v případě našich dětí?

Situace v ČR

Nedá se nezačít pohledem do okolních států, neboť ČR je součástí Evropské unie a zde juvenilní justice funguje v nejsilnějších unijních státech. Zároveň je třeba říci, že u nás v ČR motory juvenilní justice ještě nenaskočily. Jak to funguje v některých zemích EU? Do rodin vyjíždějí pracovníci juv. justice obvykle na základě anonymního udání, rozhovoru dítěte se školním psychologem nebo že dítě volá na linku bezpečí, důvodem může být i banální návštěva lékaře s nachlazením, kdy si lékař všimne modřiny a věc oznámí úřadům jako podezřelou, či vyskytne-li se jakékoli jiné podezření. Dítě je pod policejním dozorem odebráno, odvezeno do krizového centra nebo do pěstounské rodiny. Teprve pak začíná soudní řízení, které se často táhne roky. Informování médii je nezákonné.

Například ve Velké Británii, Německu, Francii a Finsku odebírá juvenilní justice z fungujících rodin tisíce dětí ročně. V zájmu dětí a jejich ochrany je na tyto zásahy uvaleno mediální embargo, takže se informace na veřejnost nedostávají. Výjimkou byl případ z Velké Británie, kdy bylo dítě odebráno matce ihned po porodu. Otec vše natočil na video a umístil na internet. Případ vyvolal silnou odezvu nejen ve Velké Británii. Poté soud povolil zveřejnění tohoto případu. Dalším mediálně známým případem i u nás je případ slovenské rodiny Bórových. Ale podotýkám, že to je pouze minimum případů, které se většinou díky odvaze zúčastněných dostanou i do státních médií.

Za všechny citát britského poslance Johna Hemminga: „Mám informace o tom, že každý rok je od vlastních rodičů (ve Velké Británii) odebráno (a předáno k adopci) 1000 dětí, a to navzdory skutečnosti, že v rodině neutrpěly žádnou škodu…"  To, co se nyní děje, je selhání demokracie. Jedná se tu o týrání rodiny, tedy o týrání dětí i dospělých…V posuzování práce „rodinných soudů“ dominují lidé, kteří tento systém sami provozují, a proto je nepravděpodobné, že při selhání tohoto systému dojde k odhalení.

Pokud se stane, že v naší zemi dojde ke splnění všech předpokladů, mám za to, že tento systém začne fungovat i u nás a pravděpodobně bude zpočátku unikat pozornosti veřejnosti.

To podstatné je, že byl přijat zákon o Sociálně právní ochraně dítěte, který vešel v platnost v lednu 2013. Ten bývalý prezident Václav Klaus vetoval a jeden z hlavních důvodů uvedl toto: (Tento zákon byl napodruhé přijat) Údajně má tato novela pomoci zajistit umísťování dětí z kojeneckých ústavů a dětských domovů do přechodné pěstounské péče a adoptivních rodin. Čemu však tato novela skutečně otevírá dveře...? Pro zdůvodnění svého veta V. Klaus mimo jiné uvádí: „Nový zákon neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče - stejně jako pěstouni - začnou být vnímáni jako STÁTU PODŘÍZENÍ VYCHOVATELÉ...“.

Jeden z hlavních podporovatelů zmíněné novely PhDr. Miloslav Macela – bývalý ředitel Odboru rodiny a dávkových systémů MPSV na všech seminářích a konferencích prohlašuje – když to jde v Anglii a jiných zemích EU, musí to jít i u nás.

Dalším krokem je budování profesionální přechodné pěstounské péče, které jsme momentálně svědky a kde je nemalá finanční odměna i v případě, že zrovna pro vyškolené pěstouny dítě není. Zřejmě posledním zásadním krokem je, že vzniknou organizace, které se touto činností za úplatu budou zabývat, stejně jako je tomu například v Anglii. Novela našeho občanského zákoníku, která vešla v platnost v lednu 2014 uvádí, že zprostředkovat adopci je možné za přiměřenou odměnu. Co je to přiměřená odměna zůstává nevysvětlené. Ovšem, připuštění této možnosti otevírá dveře ke vzniku různých adopčních agentur, neziskovek jako servisních organizací pro pěstounské rodiny na přechodnou dobu a tím vlastně i k fungování juvenilní justice. Takový výhled pro naši zemi nevypadá optimisticky, jelikož snaha o sladění s EU je veliká. Zásadní otázkou bude, komu vlastně patří děti? Kdo o nich bude rozhodovat? Rodiče nebo stát?

Možná i Vás šokoval případ z naší země, kdy se matka, která svého syna dvakrát potrestala vařečkou, obrátila o pomoc na psycholožku, která místo, aby této matce pomohla, ji udala. Na základě tohoto udání byla matka obviněna z trestného činu týrání svěřené osoby, dostala podmínku a dokonce OBĚ její děti jí byly na půl roku odebrány. Po dvou letech soudních tahanic nakonec zasáhl Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že „oba soudy nižších stupňů zveličily jednání dosud zcela bezúhonné obviněné, vytrhly jej z kontextu a nepřihlédly ke skutečnostem svědčícím v její prospěch.“ Na závěr přidám osobní zkušenost. Měl jsem možnost mluvit s vedoucím úředníkem na OSPOD, který mi řekl, že dohled jejich úřadu nespočívá jen nad rodinami dětí osvojených, nýbrž že se rozšíří na všechny rodiny bez rozdílu. Když jsem se zeptal, proč dělat něco, co lidé nechtějí, odpověděl, že bude dost vyškolených lidí a psychologů, kteří vše zvládnou.

Nabízí se otázka, co my s tím? Mohli bychom o tom přemýšlet ve světle přikázání, které dal Bůh svému lidu ohledně bližních: Nesmíš být netečný, nebudeš netečně přihlížet…

Kontakt

Sbor
Křestanské společenství Jičín

IČ: 73631175
Jarošovská 225
Holínské Předměstí
Jičín, 506 01